Komentář k Sk 13,26-33:
Pavel hlásá „radostnou zvěst“ o zaslíbeních, která se splní i na nás! Nezevšednělo mi Kristovo učení – nekladu důraz jen na soubor návodů, jak se chovat?
Muž stopuje u silnice za velmi tmavé noci, právě uprostřed bouře. Nikde žádné auto. Lije tak prudce, že vidí stěží pár metrů před sebe. Najednou zahlédne auto, jak míří k němu a zastavuje. Bez rozmyšlení do něj naskočí a zavře dveře – a vtom si uvědomí, že za volantem nikdo nesedí. Auto se dává pomalu do pohybu. Podívá se na cestu a vidí, že se blíží zatáčka. Ještě se nevzpamatoval z prvního šoku, když tu najednou, těsně před zatáčkou, se oknem protáhne ruka a zatočí volantem. Muž, strnulý hrůzou, sleduje, jak se ruka objevuje pokaždé, když se auto blíží k zatáčce. Nakonec celý vyděšený vyskočí ze strašidelného auta a bez ohlédnutí upaluje bouří až do nejbližšího města. Celý promočený, bledý a v šoku, viditelně otřesený, vejde do nejbližšího baru a požádá o velkou sklenici ledové vody. Potom, ještě se třesoucí hrůzou, začne každému v baru vyprávět o hrozném zážitku, který měl se strašidelným autem bez řidiče a tajemnou rukou, která se pořád objevovala. V baru všichni tiše naslouchají a z vyprávění jim začne běhat mráz po zádech. Vlasy jim začínají hrůzou vstávat na hlavě, když si uvědomí, že ten člověk určitě mluví pravdu, protože brečí a rozhodně není opilý. Asi o půl hodiny později do téhož baru vejdou dva muži a jeden řekne tomu druhému: „Hele, támhle je ten pitomec, co nám vlezl do auta, když jsme jej tlačili.“
